Šárngadhara samhita (též Sharngadhara Samhita)

Sanskrtský zápis: शार्ङ्गधरसंहिता

Šárngadhara samhita je středověký ájurvédský spis, který se soustředí na přípravu léků. Patří do trojice takzvaných menších klasických textů a dodnes se studuje jako příručka ájurvédské lékárny.

Co je Šárngadhara samhita

Dílo má tři části (khanda) a celkem dvaatřicet kapitol. Tradičně se popisuje jako text o 2600 verších, běžně uváděné dílčí počty ale dávají 2528 a přesné číslo závisí na vydání:

• Púrva khanda, sedm kapitol. Základní pojmy, stavba těla, míry a váhy pro přípravu léků a stručná pasáž o vyšetření pulzu.
• Madhjama khanda, dvanáct kapitol. Jádro spisu. Prvních deset probírá lékové formy, poslední dvě zpracování kovů, minerálů a rtuti.
• Uttara khanda, třináct kapitol. Vyvolané zvracení a projímání, klystýry, nosní a oční aplikace a pouštění krve.

Autor a doba vzniku

Dílo je připisováno Šárngadharovi, kterého část rukopisné tradice označuje za syna Dámódarova. Blíž se o něm nic bezpečně neví a ani tradiční spojení s Rádžasthánem doložené není. Vznik se obvykle klade na konec třináctého nebo na začátek čtrnáctého století. Přesné datum se opírá o rozbor jazyka, uspořádání a starších textů, ze kterých dílo čerpá, ne o datovaný kolofon.

Čím je spis výjimečný

• obsahuje nejstarší známou samostatnou ájurvédskou pasáž o vyšetření pulzu (nádí paríkša), i když je krátká, jen jedenáct veršů,
• přehledně stanovuje míry a váhy pro přípravu léků,
• uvádí rané zmínky o opiu (ahiphéna) a konopné droze (bhánga) mezi léčivy,
• uspořádaně třídí lékové formy.

Slovo „první“ je u tohohle spisu potřeba brát opatrně. Pozdější nauka o pulzní diagnostice je mnohem rozsáhlejší a u opia a konopí se badatelé neshodnou, protože obě látky se v indických textech objevují i dřív. Historická zmínka není doporučení k užívání: opium je návykový opioid s rizikem smrtelného předávkování a konopné přípravky mají vlastní kontraindikace a lékové interakce.

Lékové formy

Spis popisuje pět základních způsobů přípravy bylinného léku (pančavidha kašája kalpaná): čerstvou šťávu (svarasa), pastu (kalka), odvar (kvátha), studený výluh macerovaný obvykle přes noc (hima) a spařený nálev (phánta). Na ně navazují prášky (čurna), pilulky (vatí), husté zavařeniny (avaléha), kvašené přípravky (ásava a arišta), guggulové směsi, medicinální oleje a ghrita.

Většinu z nich ájurvéda znala i dřív. Přínos Šárngadhary je v tom, že je popsal přehledně, s poměry surovin, postupem a dávkováním, což opakovanou přípravu podstatně usnadnilo. Moderně chápanou standardizaci to ale nezajišťuje, na výsledku se podílí i totožnost a kvalita suroviny.

Historické receptury nejsou návodem k domácí výrobě. Část z nich obsahuje rtuť, kovy a látky, které sama tradice řadí mezi jedy, a jejich tradiční zpracování bezpečnost podle dnešních měřítek nezaručuje.

Místo mezi ájurvédskými texty

Spolu s Mádhava nidánou a Bhávaprakášou tvoří menší trojici (laghu trají). Vedle ní stojí velká trojice (brihat trají), do které patří Čaraka samhita, Sušruta samhita a podle použité konvence Aštánga hridaja, případně Aštánga sangraha. Rozdělení na velkou a menší trojici je pozdější učební pomůcka, ne hodnocení kvality.

Shrnutí

Šárngadhara samhita je ájurvédský spis z přelomu třináctého a čtrnáctého století, který soustavně popisuje přípravu léků, míry a váhy i vyšetření pulzu. Patří k nejvýznamnějším praktickým příručkám ájurvédské farmacie. Indikace, které uvádí, jsou historická tvrzení tradice, ne doklad o účinnosti podle dnešní medicíny.